Dobrý den,
děkuji panu ing. Nedvídkovi za naprosto luxusně zpracovaný text z níže citovaných zdrojů, kdy právě instrukci z roku 1824 (dále se na tuto budu odvolávat, i když bez plných citací původního textu) považuji pro mapování stabilního katastru (SK) (v Českých zemích 1824-1843, např. tehdejší Plzeňský kraj zahájil mapováním prozatímním popisem katastrálních hranic v letech 1837-38) za relevantní. Diskuse o kvalitě katastrálního mapování vedeme s panem ing. Nedvídkem již více než 25 let, on mé argumenty velice podrobně zná, a já bohužel nemám důvod a ani nechci v této konferenci snášet argumenty na obhajobu svých zjištění...
Pan inženýr Nedvídek opět brilantně rozvedl jednu jedinou větu údajně mé reakce bez toho, že by vůbec bral ohled na vlastní vlákno původního příspěvku "Vyrovnání výměr budov" na které jsem reagoval. S čím samozřejmě souhlasím, že "Mapování pro stabilní katastr nikdo z nás nezažil, a všichni už jenom různá moudra opisujeme od jiných (dříve narozených). Třeba mi nějaká literatura unikla. Samotné tvrzení o „donekonečna omílaném nesmyslu“ bez argumentace, zůstává jen jakýmsi „výkřikem“."
Tak pouze několik skutečností, které snad alespoň lidem, kteří se při podrobném měření pohybují v terénu, budou něco říkat a tyto informace nejsou vyčtené a pouze opisované, ale získané z relevantních archiválií jak našich, tak zahraničních archivů...
1) Abych mohl cokoli odměřit z originální mapy stabilního katastru, tak nejprve podrobný polohopis musím zobrazit. Zaměření podrobného polohopisu SK vycházelo ze známých honů, jejichž hranice byly mapovaným obrazem přirozených hranic v terénu (komunikace, polní cesty, obvody lesů,...), segmenty hranic obcí (hranic katastrů) a hranice "intravilánů obcí"(zastavěných částí obcí). Stolovou metodou se zaměřovaly pouze významné lomové body hranic, které následně posloužily pro další detailní měření (méně významných lomových bodů hranic) pomocí přímého měření délek s příslušnou terénní generalizací nepřímých hranic. Jestliže hon byl vyplněn systémem řemenovitých parcel (jejich tvar byl převážně dán dlouhým historickým vývojem způsobu obhospodařování, především orby s omezenou tažnou silou), tak pakliže pro konstrukci polohopisu je využito měření délek, proč tyto délky (šířky řemenovitých parcel) nepoužít pro výpočet výměr (použití multiplikačních tabulek je historicky doloženo) a i text vyhlášky tento postup uvádí (§308). Je též známo, že zákon hromadění chyb je v tomto směru průkazný z hledisky chyby určení rozměrů parcely, jestliže jeden rozměr je výrazně (řádově) převažující...
2) Body grafické triangulace (IV řád) předávané pro podrobné měření polohopisu map SK jsou dohledatelné v triangulačním operátu a jedná se o 3 až 6 bodů na mapový list (včetně bodů v blízkosti rámu na sousedních mapových listech). Je nepředstavitelné, že by měřič (v lepším případě s adjunktem) při vlastním podrobném měření polohopisu SK vytvářel další síť podrobných stanovisek tak, aby každý podrobný lomový bod zaměřil metodou měřického stolu grafickým protínáním směrů minimálně ze dvou stanovisek měřického stolu.
Měřič měl dále povinnost svoje každodenní výsledky terénního měření (z ML přilepeného na desce měřického stolu) přenést a zpracovat na list originální mapy stabilního katastru. A skutečně se domníváte, že se mu toto zpracování provádělo odsunem (odměřením) pořadnic (např. od rámu ML) průsečíků grafického protínání lépe než zpracování přímého délkového měření? Uvědomme si prosím, že měřická skupina pro zaměření podrobného polohopisu byla významně časově limitována, protože za letní sezonu musela zmapovat 2 až 4 katastry (doložená analýza dle datace na OMSK v Plzeňském kraji). Krásné svědectví je např ze zdroje Cejnarovy kroniky o příchodu a práci měřičů ve Frýdštejně (viz. např publikace v Zeměměřič), kdy za 32 dnů (24. května až 26. června) zaměřili 711 ha což je denně asi 22 ha (nekamenujte mě prosím, pakliže se změnila velikost katastru stabilního od současně publikované výměry :-)). Slušný výkon i na dnešní poměry, není liž pravda ;-)...
3) Můj zásadní nesouhlas se týká tvrzení, že výměry SK byly určovány planimetry. Instrukce z roku 1824 nikde neuvádí, že výměry byly určovány planimetricky, nebo že by povinnou výbavou měřiče měl být jakýkoli planimetr. Veškeré ostatní citované zdroje jsou z výrazně pozdější doby a také první zmínky o nasazení planimetrů jsou z pozdější doby než bylo v našich zemí konané katastrální mapování SK.
3) Avšak abychom se vůbec dostali k výměrám zastavěných částí obcí. Instrukce říká, že grafickým protínáním byly určeny významné lomové body na obvodu a některé objekty uvnitř obce, které se následně propojily sítí přímek pro přímé měření pořadnic lomových bodů hranic společného vlastnictví (tedy nikoli budov uvnitř jednoho vlastnictví, či hranic mezi zastavěnou částí, a zahradami, případně dalších pozemků). Vnitřní kresba budov mohla být dokonce krokována. Délková měření bylo možné svěřit adjunktovi (byl-li měřiči přidělen...). Z výčtu pouze některých přípustných "zjednodušení" je zřejmé, že na kvalitu výměr zastavěného území se nekladl mimořádný důraz, neboť tyto parcely nepodléhaly v době SK zdanění, dokonce původně intravilány obcí neměly vůbec být součástí operátu SK...
Co já si však z poznatků o mapování k založení SK osobně odnáším, je především:
- srozumitelnost a návodnost Instrukce 1824,
- jednoznačnost kontrolních postupů při přebírání výsledků podrobného mapování (postačilo jim jediné kritérium "dopustné odchylky" přímo měřené délky v terénu a na mapě 1/200 nebo 1/100 pro méně kvalitní pozemky). Skutečně se lze domnívat, že by toto kritérium bylo zkoumáno pro veškeré délky i za podmínky budování průseků v lesích?;-),
- významná volnost a důvěra nadřízených v profesionalitu měřičů, kteří si této důvěry vážili a nepotřebovali kdejaký dílčí krok měřického postupu mít Instrukcí podrobně a ve všech možných situacích definovaný,
- rychlost a kvalita postupu mapování a založení celého operátu SK.
Tohle je pouze několik málo důvodů k argumentaci, že tehdy jsme pozemkovou evidenci měli na nejvyšší světové úrovni, a pakliže vlastníky byly vznášeny námitky na kvalitu KO, tak nikoli na "technické aspekty mapování", kam si dovolím řadit i určení výměr, ale většinou pouze na zatřídění a následnou výši pozemkové daně. A důležité je zjištění (alespoň pro mě...) že nepotřebovali žádné zákonné ustanovení o "nezávazném parametru katastru".
V této souvislosti považuji za naprosto podružné, kolik délek bylo měřeno přímo a kolik graficky pro výpočet výměr, ale výměry SK skutečně planimetricky určovány nebyly!!!
Hezký den!
V. Čada
Dne 28. 8. 2017 v 13:03 Lumir.Nedvidek AT cuzk.cz napsal(a):
Dobrý den.
Také mne zarazila v příspěvku Václava Čady (z 22.8.2017, 17:52 hod.) jeho replika na předcházející příspěvek pana Jana Pěčonky, ve kterém Jan Pěčonka uvedl: „Mapy stabilního katastru mají převážně výměry spočítané právě z mapy.“ a Václav Čada k tomu následně poznamenal: „(…) ale toto je donekonečna omílaný nesmysl! Pozemky stabilního katastru byly již zaměřované tak, aby výměry mohly být počítány z přímo měřených měr rozkladem na jednoduché obrazce. (…)“.
Dne 22. 8. 2017 v 16:11 Jan Pěčonka napsal(a):
Dobrý den kolegové,
To že výměra není závazný údaj katastru víme všichni a také to, že historicky vznikala výměra různě (napřed přímo měřená – skládaná z různých obrazců, pak počítaná až z mapy – opět skládáním obrazců, nitkovými pomůckami, odpíchnutím souřadnic ….. až do dnešní výpočetní techniky). Mapy stabilního katastru mají převážně výměry spočítané právě z mapy.
Omlouvám se, ale toto je donekonečna omílaný nesmysl! Pozemky stabilního katastru byly již zaměřované tak, aby výměry mohly být počítány z přímo měřených měr rozkladem na jednoduché obrazce. A každý sedlák, který uměl měřit vodorovné délky latí nebo řetězcem si mohl (pakliže uměl násobit...:-)) své výměry přeměřit.(…)
Hezký den!
V. Čada
Rád bych se k panu Pěčonkovi také připojil a ten „donekonečna omílaný nesmysl“ omlel ještě jednou osobně (každé časové nekonečno je ostatně ještě prodloužitelné). J
Pokud pan Pěčonka uvedl svou argumentaci ve svém dalším příspěvku (z 27.8.2017, 9:25 hod.), ve kterém poukázal na zdroje, o které svůj názor opírá (za přispění pana Tošnera), tak doplním ještě některé další možné zdroje:
Instrukce z r. 1824 ku provedení zemského měření pro všeobecný katastr nařízeného v §§ 8 a 9 nejvyššího patentu ze dne 23. prosince 1817, kapitola „IV. Výpočet plošné výměry a srovnání výměr“: Stručný (jen rekapitulační) překlad této instrukce vydal VÚGTK Zdiby v r. 2001-2002 na CD ROM „Zeměměřictví a katastr III.“.
„III. Podrobné měření
5. Zaměřování pozemkových parcel
§ 308 Ve volné otevřené přírodě používal geometr řetězce a sáhové tyče zpravidla jen výjimečně pro zcela malé partie; ležely-li při tom koncové body více parcel v rovné čáře a byly-li dělicí čáry rovněž rovné, použil geometr v rovině s výhodou řetězce k určení těchto parcel (§ 307). Při rovných rovnoběžných úzkých a dlouhých parcelách měřil geometr šířky na kolmých příčkách, čímž zabránil značným chybám, které by vznikly při odměřování takových čar s mapy.
(…)
IV. Výpočet plošné výměra a srovnání parcel
1. Rozdělení obrazců pro výpočet.
§ 388 Obrazce se rozdělily v trojúhelníky nebo lichoběžníky. Dal-li se některý obrazec rozložiti v několik velkých trojúhelníků, což bylo u velkých skupin nebo u velkých, zejména lesních parcel, rozložil se v trojúhelníky. Mnohé malé parcely běžící přibližně v témž směru rozdělily se nejvhodněji v lichoběžníky.
§ 389 Rozdělení se provedlo v originálních listech, když hranice parcel byly již černou tuší vytaženy, avšak ještě před položením barvami a dalším vykreslením. Obrazce byly děleny jemnými tužkovými čarami. Při dělení trojúhelníku musil býti dán pozor, aby byly zachovány společné základy a aby nikdy nepřišel vrchol do prostředka obrazce a aby byly vedeny trojúhelníky od stran nepravidelného mnohoúhelníka podle jednoho takového vrcholu. Byla-li skupina takto rozdělena v trojúhelníky, byly vedeny kolmice na každou základnu se vší možnou přesností velmi jemně tužkou.
§ 390 Při dělení řady parcel přibližně stejně ležících, jak bývá často u rolí, postupovalo se takto: Vedla se čára úseček v takové poloze, aby k ní zřízené pořadnice protínaly pokud možno pod pravým úhlem dlouhé strany parcel. Na čáru úseček se nanesly dílce po čtyřech nebo osmi, deseti nebo dvaceti sáhách, podle toho, byly-li hranice parcel více nebo méně zakřiveny. Z dělicích bodů vedly se pak s největší péčí pořadnice a tak byly rozděleny všecky parcely na lichoběžníky, u nichž jeden počítací faktor byl neproměnný : 4,8,10 nebo 20 sáhů podle toho jak byly vzdáleny od sebe pořadnice. Pro ulehčení kresby lichoběžníků a výpočtů obrazců ohraničených křivými čarami byl dodán každému geometrovi vlastní početní přístroj, jehož popis a používání jest obsaženo v příloze W.
§ 391 Netvořily-li stavební parcely pravidelných obrazců byly pro výpočet v takové rozděleny. Za faktory se použilo pokud to šlo, míry řetězcové. Odměření faktorů s mapy musilo býti provedeno s největší přesností vlasovým kružidlem. Trojúhelníky, v němž byl obrazec rozdělen byly označeny písmenami a zapsány do výpočetního protokolu podle vzorce X. i s faktory.
§ 392 Faktory byly vyjádřeny v sáhách na desetiny. U parcel rozdělených na lichoběžníky byl jeden faktor-úsečka-znám. Sečetly-li se pak míry pořadnic, odečetla-li se polovina míry prvé a poslední pořadnice od součtu a násobil-li se zbytek čtyřmi, osmi, deseti nebo dvaceti podle délky jedné části úsečky, obdržela se plošná výměra parcely. Ve výpočetním protokolu muselo býti jasno, v kolik trojúhelníků nebo lichoběžníků byl obrazec dělen. U rovnoběžných, přímých, úzkých a dlouhých parcel byl použit k výpočtu průměr měřený řetězcem podle § 308.“
Boguszak František, Císař Jan: Vývoj mapového zobrazení území ČSSR, III. díl, Mapování a měření českých zemí od poloviny 18. století do počátku 20. století (vydala ÚSGK v r. 1961), kde na str. 53-54 autoři k výpočtu výměr parcel stabilního katastru uvádějí:
„Kancelářské práce. Po ukončení polních prací se mapa doplnila v zimním období dorýsováním hranic, vypočetly se výměry parcel, originální mapa se pak vykolorovala a popsala.
Výměry se počítaly před kolorováním. Pro kontrolu a pro zmenšování chyb se postupovalo opět z velkého do malého. Palcové čtverce (jitra) se vyznačily na celém listě tužkou, spojením příslušných palcových dílků na sekčních rámech a tak se vytvořila na listě jitrová síť. Plocha listu se rozdělila na několik skupin, jejichž výměry se vypočetly jako součet celých palců v jitrech a zbytků od nich ke hranicím skupiny. Součet výměr všech ploch skupin musel dávat výměru celého mapového listu. Výměry jednotlivých parcel se pak počítaly z odměřených měr z mapy tak, že nepravidelné parcely se rozdělily na trojúhelníky nebo lichoběžníky a všechny odměřené určovací míry se zapsaly do výpočetního protokolu. Kontrolou byl souhlas součtu všech parcel s výměrou výpočetní skupiny.“
Ottův slovník naučný, 14. díl (obsahuje hesla „Kartel – Kraj“), encyklopedické heslo „Katastr“ zpracovali autoři pod šiframi „Blmn.“ a „Nov.“, což byli Karel Bloman (místodržitelský účetní rada) a František Novotný (inženýr v Praze), vydal J. Otto v Praze r. 1899, na str. 66 až 69 v pasáži věnované stabilnímu katastru autoři mimo jiné uvedli:
„Měření podrobné předcházelo vymezníkování a popis obecních hranic, vymezníkování a skizzování parcell. Dle indikačních skizz porovnány byly výsledky měření se skutečnými poměry, zaneseny kultury, místní názvy, jména majitelů a značky smluvené dle instrukce z r. 1824. Výpočet ploch provedl se Alderovým planimetrem a součtovým kružítkem. Pozemkové a stavební parcelly číslovány arabskými číslicemi v každé obci samostatně a to parcelly pozemkové rumělkou a parcelly stavební tuší (čísla parcellní). Dle indikačních skizz sestaveny seznamy pozemků a budov v jednotlivých katastrových obcích a uvedena tam jména majitelů. Zvláštní kommissaři určili pak čistý výnos dle jednotlivých tříd bonity půdy pro plochu 1 jitra (klassifikační tarif). Dle toho a výměry pozemku stanoven pak čistý výnos pozemku. Jsou pak výsledkem měření katastrového, které počalo se r. 1817 a skončeno r. 1843, mapy katastru stabilného, které došly obecného užívání a na jejichž základě sdělány mapy vojenské.“
Cafourek Petr: Stabilní katastr českých zemí a jeho měřické operáty (kandidátská disertační práce) z r. 1967. Vydal VÚGTK Zdiby v r. 2001-2002 na CD ROM „Zeměměřictví a katastr III.“. V kapitole 17. (nazvané „Originální mapy a jejich klad listů“) je na str. 67-69 podkapitola nazvaná „Měření ploch tratí a parcel“, která zní:
„Měření ploch tratí a parcel
Koncem letního nebo začátkem zimního období se geometr dostal tak daleko, že mohl svého, byť i nehotového operátu začít používat k stanovenému účelu – zjišťování výměry pozemků (215). Postupoval opět – podle zásady: z velkého do malého. Výpočty prováděl po sekcích. Na každém sekčním listě změřil nejprve plochy všech tratí každou zvlášť a teprve potom zjišťoval rozlohy jednotlivých parcel. Po každé operaci ihned kontroloval správnost vypočtených hodnot.
Prvním úkolem tedy bylo rozdělit si sekční list výraznějšími čarami na jednotlivé trati.
Plocha tratí se zjišťovala některým z těchto způsobů:
a) Podle palcového dělení rámu mapy se spočetlo, kolik celých čtverečních palců (= katastrálních jiter) leží uvnitř měřené trati. K celkové ploše těchto úplných čtverečních palců se potom připočetly plochy zbytků čtverců, protnutých traťovou hranicí. Součet všech zjištěných hodnot dával plochu trati, resp. té její části, která ležela v měřené sekci.
b)Trať se rozložila na jednoduché obrazce (trojúhelníky, lichoběžníky, popř. obdélníky), jejichž plochy se snadno zjistily a sečetly. Polohu dělících čar bylo nutno volit tak, aby co možno nejčastěji tvořily společné základny pro výpočet ploch obrazců (co nejméně měření). Bylo prospěšné vybírat zejména prvky v přírodě přímo změřené. Stejně se postupovalo při určení rozlohy nepokreslené části sekčního listu, patřící již k jiným obcím.
Po výpočtu všech tratí nebo jejich částí v sekci byl součet jejich ploch s připočtením nahodilých prázdných prostorů a s ohledem na změny papíru porovnán s plochou sekce o 500 jitrech. Zjištěný rozdíl nesměl přesahovat 1/200 plochy sekce, tj. 2,5 jitra. Větší rozdíl musel být novým měřením a počítáním opraven, kdežto menší rozdíl byl přímo úměrně rozdělen na jednotlivé trati podle jejich velikosti.
Výpočty prováděli geometr a adjunkt nebo měřický pomocník (oba nezávisle na sobě) ve dnech pro polní práce nevhodných a dokončovali je v zimě. Současně vedli výpočetní protokol, do něhož zapisovali všechny zjištěné hodnoty a různé poznámky.
Znalost plochy každé trati umožnila zahájení dalšího úkonu, totiž měření parcel. Postup se v podstatě shodoval s postupem při výpočtu ploch tratí. Měřená parcela se jemnými čarami tužkou rozdělila na trojúhelníky nebo celou řadu rovnoběžně vedle sebe ležících lichoběžníků. Výška lichoběžníků byla s ohledem na snadný výpočet volena tak, aby dávala celý, pokud možno okrouhlý, počet sáhů. Naproti tomu délka lichoběžníků byla měřena s přesností 1/10 sáhu.
Kontrolu správnosti výpočtů provedl opět geometr s adjunktem nebo pomocníkem tak, že sečetli plochy všech parcel téže trati a součet porovnali s její rozlohou zjištěnou dříve. Rozdíl, pokud nepřesahoval 1/200, byl opět přímo úměrně rozdělen na jednotlivé parcely podle jejich velikosti. Větší rozdíl musel být vyšetřen a opraven. Přesto však bylo nutno zapsat do výpočetního protokolu, jaké byly rozdíly mezi součtem ploch parcel a plochou trati, zda byla chyba nalezena a zda nebo jak byl rozdíl v mírách rozdělen mezi parcely. Plochy parcel přecházejících z listu na list mohly být zjištěny až součtem dílčích výsledků z jednotlivých sekcí.
Plocha obytných budov se zahrnovala do plochy stavebních parcel.
Složitost a obtížnost práce spojené se zjišťováním ploch vedla ke konstrukci několika přístrojů k měření ploch nepravidelných tvarů (planimetrů).
Nejstarší planimetr (Posenerův) byl tvořen pravítkem 15 palců dlouhým a dvěma pravoúhlými trojúhelníky (218). Na pravítku byly vyznačeny tři stupnice: jedna umožňovala odečítání 1,6 sáhu ve skutečnosti nebo odhad 0,8 sáhu, podle druhé bylo možno měřit po jednom sáhu ve skutečnosti a nebo odhadnout 0,5 sáhu a třetí ukazovala osmisáhové a dvacetisáhové vzdálenosti. Větší trojúhelník byl upraven tak, aby poměr přepony k menší odvěsně se rovnal 2 : 1, kdežto z menšího trojúhelníka se přepona k menší odvěsně měla jako 4 : 1. Podstata práce s tímto plochoměrem spočívala v tom, že se trojúhelník posunoval svou přeponou podél pravítka a v určitých vzdálenostech se tužkou rýsovaly rovnoběžky přes měřenou parcelu, jimiž se pozemek rozdělil na řadu lichoběžníků a jeden trojúhelník ve špičce obrazce. Vzdálenost rovnoběžek od sebe (= výška lichoběžníků) záležela na použité stupnici a poměru stran trojúhelníka. Tento plochoměr byl později zdokonalen českým geodetem Fr. Horským tak, že bylo možno přímo odečísti výměru bez násobení prvků odměřených na mapě.
Největšího rozšíření došel nitkový čili harfový planimetr zkonstruovaný katastrálním inspektorem Alderem. Tento plochoměr je tvořen obdélníkovým rámem, mezi jehož kratšími stranami jsou v určitých vzdálenostech (219) napnuty různobarevné nitky nebo žíně. Přiložením plochoměru na mapu se měřená parcela rozdělí právě tak jako výše popsaným planimetrem, jenže mnohem rychleji a také přesněji. Pak stačí středem (osou) lichoběžníků odměřovat vzdálenosti odpichovátkem opatřeným zarážkou. Velikost odpichovátka je určena měřítkem mapy. Pak se sečte, kolikrát bylo odpichovátko roztaženo až k zarážce. Tím se vlastně měří délka velmi dlouhého obdélníka o známé šířce. Plocha tohoto obdélníka se rovná ploše parcely.
Srovnání plochy tratí s plochou celé sekce a plochy všech parcel trati s plochou celé trati poskytlo sice geometrovi určitou jistotu, že svou práci provedl dobře, avšak inspektor, zodpovídající za výsledky vyměřování, se musel sám přesvědčit, zda se postupovalo přesně ve smyslu předpisu. Zejména si ověřil, zda geometr rozdělil trati a parcely účelně a zda narýsoval dělící čáry skutečně rovnoběžně. Potom si odměřil z mapy několik vzdáleností a výpočty znovu opakoval. Pokud se jeho výsledek lišil od výsledku geometrova o méně než 1/200 plochy, byl rozdíl zanedbatelný; v opačném případě se musela najít chyba. K usnadnění kontroly výpočtů byl každý inspektor opatřen skleněnými deskami, jejichž čtverce o straně 1 palec byly rozděleny na 100 čtverečků po 16 čtverečních sázích. Geometr těchto desek nesměl používat a inspektor je musel uschovávat sám. Inspektor vedle toho dohlížel na řádné vedení výpočetních protokolů.
Dokud nebyl výpočet inspektorem prozkoumán a shledán správným, nesměly být pomocné čáry pro výpočet ploch tratí a parcel vymazány. Chtěl-li tedy geometr po výpočtu přikročit k definitivnímu dokončení listu, musel si nejdříve vyžádat na inspektorovi provedení kontroly.“
Jistě existovaly (zejména v intravilánech s velkým množstvím poměrně malých pozemků) i takové parcely, pro které bylo pravdivé tvrzení: „Pozemky stabilního katastru byly již zaměřované tak, aby výměry mohly být počítány z přímo měřených měr rozkladem na jednoduché obrazce.“. Ale ve zcela obecné rovině (tj. vztahující se k celému stabilnímu katastru) to nemohu akceptovat a budu onen „nesmysl“ o graficky určovaných výměrách (jako o dominantní a převažující metodě při jejich určování ve stabilním katastru) v dobré víře „omílat“ dál.
Při mapování pro stabilní katastr bylo (v Čechách, na Moravě a ve Slezsku) zaměřeno celkem 12 691 katastrálních obcí (v dnešní terminologii = k.ú.)
a celkem 15 359 518 parcel, o celkové výměře cca 79 328 km2. Jenom pro srovnání, podle údajů KN k 31.12.2016 dnes v ČR evidujeme 13 091 k.ú., 22 514 604 parcel KN a 594 595 parcel ZE, o celkové výměře cca 78 870 km2.
Pokud by mělo být v době podrobného měření pro stabilní katastr (tj. mezi roky 1826 a 1843) těch skoro 15,5 miliónů parcel měřeno v terénu tak, aby jejich výměry mohly být spočítány „z přímo měřených měr rozkladem na jednoduché obrazce“ tak nechápu (mělo-li se jednat o dominantní a převažující praxi), proč byla výsledná mapa tvořena grafickým protínáním a nebyla převážně konstruována z těch desítek miliónů přímo změřených měr (tj. ve své době zřejmě sáhovými latěmi či měřickými řetězci). Zejména u lesních parcel (a lesy ještě dnes tvoří cca 1/3 z výměry celé ČR) se mi nechce věřit, že by u nich byly skutečně v terénu přímo měřeny délkové míry, umožňující z nich vypočítat výměru lesních parcel rozkladem na jednoduché obrazce (no to by muselo být vykáceno množství překážejících stromů „větší než malé“).
Pokud si také někdo myslí, že výměry parcel ve stabilním katastru byly počítány (a to převážně, ať už k počtu parcel nebo k celkové výměře Čech, Moravy a Slezska) z přímo měřených měr budu rád, pokud mne se svými argumenty seznámí. Mapování pro stabilní katastr nikdo z nás nezažil, a všichni už jenom různá moudra opisujeme od jiných (dříve narozených). Třeba mi nějaká literatura unikla. Samotné tvrzení o „donekonečna omílaném nesmyslu“ bez argumentace, zůstává jen jakýmsi „výkřikem“. Sám jsem plně přesvědčen o tom, že pan Pěčonka má úplnou pravdu ve své úvaze, že výměry ve stabilním katastru byly převážně spočítané z mapy, což samozřejmě vůbec nevylučuje, že některé byly spočítány i z přímo měřených měr, či alespoň s částečným využitím přímo měřených měr (např. u řemenovitých parcel s přímo měřenými šířkami).
Ve specializovaném Ústředním archivu zeměměřictví a katastru (vedeném Zeměměřickým úřadem) jsou ke stabilnímu katastru dochovány (bohužel jen na cca 25 % státního území) i originální dokumenty, které zaměstnanci archivu považují za dobové „polní náčrty“. Když jich pár shlédnete, tak zjistíte, že nějaké přímo měření míry obsahují jen ojediněle a velice vzácně (možná jsem měl ale jen smůlu s jejich namátkovým výběrem).
Za poněkud obšírný exkurs do historie se moc omlouvám.
Hezký zbytek prázdnin přeje
Lumír Nedvídek
_______________________________________________
Katastr mailing list
Katastr AT fsv.cvut.cz
http://mailman.fsv.cvut.cz/mailman/listinfo/katastr
